Historie

Píše se cca rok 995. Vikingský mořeplavec Skalad shání svou bandu a připravuje ji na plavbu dále do moře. Nacházejí se na ostrově, dnes známém pod jménem Island. Jejich původní cíl plavby jsou Britské ostrovy. Skalada a jeho bandu potkají problémy již na začátku plavby. Skaladův nejvěrnější přítel Taschk do svého deníku zapíše: "Plavím se již od narození, moře je mi druhým domovem. Nikdy jsem však nezažil horší bouři, než zažíváme nyní na této plavbě."

Bouře trvala několik dnů a loď odnesla daleko do moře. Při této bouřy Taschk přišel o život a Skalad byl zraněn. Do obličeje mu prý vlétl kámen, v některých denících tehdejších členů bandy je ale zapsáno, že se jednalo o rybu. Po několika dnech se Skalad a jeho banda doplavili na neznámý ostrov, na němž založili osadu. Pojmenovali ji po mrtvém Taschkovi. Původní název zněl "Osada Taschkova", dnes je to však hlavní město Skaladie s názvem "Taschk". Asi po dvou měsících zemřel i vůdce plavby, Skalad. Po něm poté byl pojmenován ostrov ("Skaladův Ostrov") a později i stát ("Skaladia").

Vikingové se na ostrově usadili, začali pěstovat kukuřici a chovat svině a jaky. Za nedlouho odcházeli dále na ostrov a zakládali po něm nové osady. Ne všechny osady spolu žili v míru, časté byly boje mezi osadami, které trpěli z nějakého důvodu hladem.

Nejvíce osad se nacházelo na východním pobřeží, často měli i několik tisíc obyvatel. Největší osadou byla Taschk, kde se v roce 1500 odhaduje cca 35 000 obyvatel. Jednalo se tedy spíše o město s nevyspělou architekturou, než-li osadu.

V pohoří, které bylo pojmenováno po válečníku Uokodovi (Džokodovi) - pohoří Uokod (Džokod) - bylo taktéž nemálo osad. Místní obyvatelé chovali jaky, kteří byli přizpůsobeni na život v drsných podmínkách, pěstovali brambory a vysokohorská jablka. Největší osadou v Uokodu byla osada zvaná Hål (za britské kolonizace přejmenována na "Rock Valley"), nacházející se ve vyhaslém kráteru sopky. Tehdy měla něco kolem dvou tisíc obyvatel.

Byl obydlen taktéž západ, ten však velmi řídce a byly zde spíše větší vesnice, než menší osady.

V roce 1636 vyslalo britské námořnictvo jednu svou loď na plavbu do amerických kolonií. Cestou však tato loď spatřila ostrov na kterém byly patrné i domy a lidé. Kapitán si zapsal polohu ostrovu a v roce 1637 vyslalo námořnictvo další tři lodě směrem k tomuto ostrovu. Měli za úkol ostrov kolonizovat a postavit zde přístav, na který by mohly přistávat lodě pendlující mezi Amerikou a Anglií. Ostrov měl být využit pro doplnění zásob do lodí nebo případné lékařské ošetření cestujících či posádky. Lodě měli rozkaz kolononizovat ostrov i za cenu ztrát na životech.

Když se na ostrov doplavili, vylodili se na severní části ostrova, nedaleko malé osady, které dali název North Town. Domorodci z osady byli vyděšeni. Angličané na tom však byli stejně. Kolovali mezi nimi povídky, že se jedná o bájný pekelný ostrov, kde domorodci jsou čerti a neznají smrt. Když se malá skupinka domordoců pokusila přiblížit k anglickému táboru, hlídka vojáků zpanikařila a domorodce postřílela. Přežil jeden jediný, který donesl zprávu zpět do osady. Tímto začalo období dnes známé pod jménem "Britská válka". Započala válka a trvala od června 1637 až do září 1638.

Příběh o krutém zabíjení cizáky se šířil mezi osadami velmi rychle. Již za tři dny hlavní náčelník města Taschk jménem Sopan Kur, rozeslal do všech osad na ostrově posli ze zprávou, že se musí spojit v boji proti škůdcům z jiného světa. Každá osada tedy poslala nějaké své bojovníky. Ze začátku byla velmi špatná organizace. Bojovníci se spojovali náhodně po hloučkách a bojovali pouze s dřevěnými oštěpi proti silně vyzbrojeným mušketýrům. Angličané vypálili osadu North Town, vyvraždili všechny obyvatele a založili zde svoji první kolonii, které zůstal název North Town.

Po měsíci neorganizovaných bojů se v lese nedaleko anglické kolonie utvořila první základna domorodců, kde se domorodci scházeli a připravovali odsud své bojové plány. Angličané se snažili dostat dále na ostrov, v tom jim ale domorodci zabránili. Využívali znalost terénu a krytí přírody k tichému a nepozorovanému zabíjení nepřátel. Schovávali se do vysoké trávy, lezli na stromy, kopali si tunely v podzemí. Na cestách, které si Angličané vytvořili, stavěli pastě a dělali přepadové útoky.

Občasné byly ale i větši bitvy, které však drtivě vyhrávali Angličané. Největší bitva se stala v květnu 1638, kdy se Angličané pokusili vylodit nedaleko města Taschk. "Bitvy o Taschk" se účastnilo 1200 Angličanů , kteří měli podporu námořních děl. Na druhé straně byli sice připravení, ale o mnoho slabší domorodci. Těch bylo asi 7000 a jejich nejlepší zbraň byl luk a šíp. Domorodci zaujali pozice před pláží, odkud chtěli střílet po angličanech a útočit na ně. Angličané si toho všimli a proto ze začátku pláž asi hodinu odstřelovali děli z lodí. Po nějaké době začali posílat na pláž malé skupinky vojáků. Domordoci se útoky těchto skupinek snažili odrážet ze svých zdemolovaných a nechráněných pozic. Ve velkých početch proti angličanům vybíhali, často i beze zbraně. Prvních pár hodin se domorodci bránili v celku úspěnšně. Angličané ale neustále jejich pozice odstřelovali a to jim způsobovalo velké ztráty. Asi po 7 hodinách bojů se vylodila největší skupina Angličanů. Této skupině již nemohli domorodci vzdorovat, proto se stáhli do Taschku, kde doufali ve funkčnost jejich dřevěných hradeb. Angličané na město zaútočili a hradby zapálili. Po dalších třech hodinách bojů, kdy se do bitvy zapojili skoro všichni obyvatelé města, včetně dětí a žen, se angličané obrátili zpátky na pláž a nalodili se do lodí, kterými pak ještě několik hodin odstřelovali město. Poté odpluli zpátky do své místní kolonie. V této bitvě zemřelo asi 400 angličanů. Domorodci napočítali ztráty 5000 bojovníků a 560 civilistů. Asi 50 bojovníků bylo zajato angličany. Domorodci své město sice ubránili, ale ztráty způsobené touto bitvou byly znát v pozdějších letech na vývoji populace.

V této bitvě zemřel i náčelník a tehdejší vojevůdce všech domorodců Sopan Kur. Na jeho "trůn" nastoupil muž jménem Merk Huhpier. Ten byl mezi domorodci velmi oblíbený a proto se domorodci nehodlali vzdát. Huhpier jim sliboval léta rozkvětu a bohatství. V červenci 1638 sepsal i listinu, která nazývá Skaladii "náčelnickým státem". Merk strávil sám v roce 1637 několik měsíců v zajetí angličanů. Angličané ho naučili plynule anglicky a naučili ho zeměpisu nebo politcké situaci v Evropě. Huhpierův cíl bylo dosažení míru v zemi a prohlášení za království. Chtěl využít anglických znalostí k upevnění své moci a výstavbě města Taschk.

To se mu povedlo. V září 1638 byl mezi domorodci a Anglií podepsán mír. V mírové listině byla tato prohlášení:

+ Na ostrově vznikne nové království jménem Skaladie.

+ Mezi Skaladií a Anglickým královstvím bude uzavřen mír na věky věčné.

+ Anglie si může ponechat vybudovanou kolonii s přístavem a využívat jí jako svoji námořnickou základnu.

+ Pokud se Anglie dostane do vlečného stavu, může zavolat Skaladii o pomoc.

+ Anglie bude pomáhat financovat renovaci Skaladie.

Touto listinou byl konec válce a začátek království. Merk Huhpier I. byl novým králem, který se snažil ze Skaladie udělat evropský stát. Angličané mu financovali cesty do Evropy, při kterých poznával život v Evropě. Modernizoval město Taschk a jeho okolí. Postavil první přístav, vystavěl silnice, zavedl daně a z nich financoval přestavby obydlí měšťanů. Toto vše se ale odehrávalo pouze na východě, západ byl stále zaostalí kraj kde žili lidé ve stanech ze slámy. V roce 1645 společně s brity sepsal První listinu zákonů a v roce 1646 zprovoznil poštu. V roce 1652 započal výstavbu silnice, která měla vést z města Taschk okolo hor až do nejzápadnějšího města Karka. V roce 1653 však Merk Huhpier I. umírá a na jeho trůn nastupuje jeho syn Berg Huhpier.

Berg chce pokračovat ve stopách svého otce, proto pokračuje v jeho projektech. Staví především školy a nemocnice. Bohužel skaladie nemá na všechny projekty dostatek financí, proto v roce 1661 zavede "Církevní reformu". Ta povoluje Anglikánské církvy spravovat školy a nemocnice pod zaštítou klášterů. Církev ve velkém začne kupovat pozemky a stavět kostely. Aby obyvatelé mohli využívat církevní služby, musí přijmout křesťanství. Tehdy začala masová konvertace místního obyvatelstva z domorodecké víry na křesťanskou víru.

V roce 1681 Berg Huhpier umírá a zanechává po sobě dva syny, prvorozeného syna Kerela a druhorozeného o dva roky mladšího syna Johana. Na trůn měl nasednout Kerel, jejich matka ale rozhodla, že na trůn sedne Johan, protože je šlechetnější, vzdělanější a mladší. Johan své dětství prožil převážně v Anglii u jedné šlechtické rodiny. Byl vzdělávaný v několika vědeckých oborech, uměl pěti jazyky (angličtina, skaladština, francoužština, němčina, latina). Byl křesťanem, a proto jeho korunovaci na trůn podporovala i Britská královská rodina.

Kerel studium v Evropě odmítal, studoval tedy doma. Jeho znalost angličtiny byla slabá a odmítal dokonce i křesťanství. Po korunovaci svého bratra Johana(21) odchází Kerel(23) na západ, kde se usadí ve městě Karka, tehdejším největším západním městě.

Johan již v prvním roce své vlády (1659) zavádí povinnou školní docházku. Ve školách je povinná výuka psaní, čtení a matematiky. Psaní a čtení se ale neučí ve skaládštině, nýbrž v angličtině.

Johan nadále pokračoval ke zlepšování života ve Skaladii. Skaladie byla tehdy jeden z nejrozvinutějších mimoevropských států na světe.

Taschk bylo tehdy závislé na zásobování jídlem z venkova. Nejvíce jídla se dováželo až z dalekého západu pomocí Merkovy dálnice. V roce 1701 ale odmítlo několik západních měst a vesnic dodat jídlo do hlavního města. Johan tehdy poslal do každého města posla ze zprávou, že je toto projevem neposlušnosti a pokud se to bude opakovat, bude muset zasáhnout. Bylo vysláno asi sedm poslů, vrátil se ale jen jeden a to díky Britům, kteří si všimli ozbrojených jednotek bez Skaladské vojenské uniformy. Zahájili proti nim tedy palbu, protože bylo tehdy nošení zbraní na veřejnosti zakázané. Většinu ozbrojenců zastřelili, několik jich ale uteklo. Posel se naštěstí palbě vyhnul a přežil. Britové ho poté dovezli zpátky do hlavního města. Podle posla ho zatkla skupinka ozbrojenců, kteří tvrdili, že je vede Kerel Huhpier za lepším životem. Johan toto označil jako válečný akt a začal organizovat útoky na západ.

V roce 1702 vysílá Johan na západ 10000 vojáků, kteří mají na území ovládané Kerelem sjednat pořádek. Po několika dnech cesty ale narazí na odpor. Zjistí, že si Kerelovi vojáci vybudovali za posledních 5 let mnoho hradů. Hrad byl skoro na každém kopci a často byla mezi dvěma blízkými kopci postavena hradba. Kerelovi vojáci byli navíc velmi dobře organizovaní. Jedinou nevýhodou jim bylo špatné vybavení. Johanovi vojáci byli zbrojeni a cvičeni britskými vojáky.

Johanův cíl bylo dostat se do hlavního města západu Karku a zabít Kerela. To však nebylo lehké. Pokud chtěli vojáci projít až na nejzápadnější cíp země, museli nejdřív dobýt každý Kerelův hrad. Pokud by tak neudělali a nechali nějaký hrad za sebou nedobytý, Kerelovi vojáci by jim zaútočili do zad. První rok války byl chaotický, Johan nejdříve chtěl zmapovat nepřátelské území a až poté začít ofenzívu. Dlouhé čekání se mu ale nevyplatilo, protože Kerelovi vojáky od roku 1702 vyzbrojovala Francie. Johan tehdy zažádá o pomoc Británii. Británie začne do okolí Skaladie posílat lodě, které mají za úkol ničit francouzské lodě.

Po několika letech (v roce 1707) se Johanovi vojáci dostali až ke městu Karka. Město bylo obehnáno hradbami a bylo bráněno velkou skupinou těch nejvěrnějších Kerelových vojáků. Město obléhali Johanovi vojáci asi 2 měsíce, po tuto dobu ho odřízli od dodávek jídla a neustále ho odstřelovali děli a katapulty. Po dvou měsících vešli do naprosto zničeného města. V jednom deníku bylo zapsáno, že prvních pět minut neviděli jedinou živou bytost. Po pěti minutách na ně zaútočila skupinka špinavých, vyhublých, špatně ozbrojených vojáků. Po asi dvou hodinách, kdy Johanovi vojáci procházeli město a střetávali se jen s lehkým odporem, našli Kerelův palác. Byla to malá tvrz, která dostala přímý zásah kamenem z katapultu a zbyla z ní jen malá věžička. V troskách vojáci nalezli i Kerelovo tělo. Tímto bylo prohlášen konec války. Konec války, díky které si Johan uvědomil, že se jeho vláda soustředila pouze na rozkvět hlavního města. Po válce byl celý západ zdevastovaný a celkově ve státě chyběly finance. Navíc k tomu, měsíc po konci této války se na ostrov vylodily francouzi s jediným účelem, dobytí ostrova. Když toto Johan zjistí, nezvládne již nával stresu a dostane infarkt, po několika dnech umírá. Na trůn nastupuje jeho syn Merk Huhpier II. Ten má štěstí v tom, že britové mu pomůžou odvrátit útok Francouzů a nasměrovat jejich postup do vnitrozemí. Britové i Merk vědí, že ve vnitrozemí se nachází pohoří Uokod. O tom co se tam děje, neměl v té době nikdo přehled. Nikdo se neodvážil tam jít a z této oblasti přišlo jen málo lidí, kteří ani nemluvili anglicky. Podle všeho tam žili domorodci ještě původním způsobem života a neměli zájem se zapojovat do moderního života v království.

Francouzští vojáci samozřejmě neměli šanci projít tímto pohořím. Nebyli připraveni na drsné podmínky a k tomu všemu jim cestu stěžovali domorodci, kteří jim tarasili cesty a schválně vyvolávali laviny. Po několika měsících do Uokodu dorazila i armáda z hlavního města a ta postupně vyhnala Francouze zpátky do nížiny. V nížině již byly připravené britské jednotky, které zbytek Francouzů postříleli. Francouzi padli takřka bez boje. Válka proti Francouzům trvala od září roku 1708 až do března roku 1709.

Další roky byly klidné, vystřídalo se několik vládců a každý z nich se snažil udělat to nejlepší pro svou zemi. Dostavila se i průmyslová revoluce a na ostrově se začalo těžit uhlí. Jediným problémem byla nespokojenost s britskými vojáky na ostrově. Domorodci často po britských vojácích házeli kamení a nebo jim kradli věci. Historici si do dnes lámou hlavu, proč byli domorodci z ničeho nic tak nepříjemní vůči někomu, kdo jim v posledním století tolik pomáhal. Britové se nakonec rozhodnou a v roce 1800 opustí Skaladii. Tohoto využívá právě vzniklé USA, které ihned začne zlepšovat vztahy s králem. Během těchto let Skaladie velice bohatla, byl zde však i velmi silný vliv americké politiky. Král musel dělat ústupky vůči demokracii a dělat různé reformy. Nakonec v roce 1910 USA zorganizovalo převrat, který byl však jen minimálně potlačen královskou gardou. Zřejmě to bylo z důvodu velké propagandy z USA, která ukazovala demokracii jako výnos pro všechny lidi. Slibovala všem bohatství a to díky kapitalismu. USA dosazuje do Skaladie loutkovou vládu. Poslední král Berg Huhpier IV. který je "Svobodnými demokratickými bojovníky" svržen se odstěhuje do Londýna. Za první světové války se stane Majorem a nakonec v roce 1917 ve válce zemře.

Republika Skaladie se první světové války neúčastní. Naopak, využije svůj velice velký zbrojní průmysl a začne dodávat válčícím státům zbraně a munici. Po konci 1. sv. války čeká Republiku Skaladii velký ekonomický rozmach. Bohužel je jejich ekonomika velice závislá na americké. Dokonce používají jako měnu Americký Dolar (USD). Proto je v roce 1929 Velká hospodářská krize velice postihne.

V tomto období vznikne SSSO - Skaládská strana svobodných občanů. Ta začíná mít v zemi velkou oblibu a je dokonce dotovaná samotným Sovětským Svazem.

Za druhé světové války se Skaladie účastní vylodění v Normandii. Jejím hlavním úkolem je zajistit území a hlídat ho před případným nepřátelským útokem.

V roce 1949 začne státní převrat. Skaládská strana svobodných občanů svrhne vládu a nastolí Diktaturu jedné strany. Ihned zlepšuje vztahy z SSSR a svět očekává přidání Skaladie k východnímu bloku. Tomu chce USA zabránit a proto novému státu zaručuje nezávislost a politickou samostatnost. Proto se Skaladie přidá k západnímu bloku. Nikdy ale nedostala povolení o vstupu do NATO a to kvůli jejímu politickému zřízení.

Zbytek 20. století bylo pro Skaladii klidné období. Na ostrově se velice rozmohl průmysl a přistěhovala se tam početná čínská komunita. Západ i východ se takřka vyrovnaly - všechny domácnosti měli elektřinu a pitnou vodu. Stát se pokusil i o zlepšení životních podmínek v Uokodu, do dnes jsou tam ale vesnice, které nemají zavedenou ani elektřinu. Skaladie se účastnila i studené války, ale pouze okrajově. Soustředila se hlavně na domácí politiku a ekonomiku. V tomto období se také stala velkou turistickou destinací pro turisty z USA. Po celé zemi vznikaly hotelové rezorty a začaly se opravovat památky. V devadesátých letech se na ostrov dostaly i drogy.V Uokodu se usídlily kartely, které využívaly místní chudobu lidí a nutili je pracovat na svých drogových polích. Stát se proti tomu snažil bojovat, ale neměl nad Uokodem příliš velkou kotrolu, protože zde ani neexistovala jediná asfaltová silnice. Do největšího města v Uokodu (Rock Valley) vedl pouze jeden železniční tunel skrze hory. Motorová vozidla byla výjimkou, vlastnily je převážně drogové kartely.

Toto se ukázalo jako velký problém.V  Uokodu nefungovaly školy, nemocnice, hasičské stanice ani policejní stanice. Lidé byli závislý na tom, co si sami vypěstují a kvůli drsným podmínkám nebyla úroda moc velká. Občasné střety mezi kartely ničily lidem jejich pole a zabíjely zvířata. V krajních případech dokonce docházelo k ztrátám životů u civilistů. I přes to všechno ale lidé měli větší důvěru v kartely, protože jim poskytovaly ochranu a stabilní příjem financí.

V červnu 2004 se dva kartely natolik provokovaly, až to přerostlo v opravdovou válku. Oba začaly verbovat a cvičit místní obyvatelstvo, což vlastně konflikt změnilo v občanskou válku. Přestřelky byly na denním pořádku. V prvním roce byly ztráty na obou stranách asi 55 000 mrtvých a 80 000 zraněných. V druhém roce už začaly oba kartely používat vyspělejší zbraně. Používaly minomety, rpg, těžké kulomety a začaly modifikovat své auta speciálně pro bojové účely. V tomto roce už se začala vláda o stav v Uokodu zajímat. Do té doby to brala jako každý jiný konflikt mezi kartely. Zprvu pomáhala civilistům, ale léčila i zraněné bojovníky kartelů ale to pouze za příslib, že se vzdají zbraní a přestanou bojovat. Některé vesnice evakuovala a přestěhovávala obyvatelstvo do nížin. Většina civilistů se ale svých pozemků nechtěla vzdát. Do válečných oblastí posílala taky své zvědy a špehy, kteří zaznamenávaly pozice kartelů. Generál armády začal plánovat velkou ofenzivu, která si kladla za úkol nastolení pořádku v zemi a obnovení moci nad Uokodem. 29. prosince roku 2005 se odehrála bitva mezi kartely nedaleko hory Jalapanda. Bezprostředně po konci bojů přijeli na místo státní lékaři a dobrovolníci z řad civilistů, kteří začali nabírat raněné a odvážet je do nemocnice. Mrtvé se snažili identifikovat a poté je odváželi do nejbližších středisek na shromažďování mrtvých těl. Odtud je rozesílali rodinám, aby mohli mít oběti řádný pohřeb. Ještě toho dne jeden z kartelů napadl nemocnici, kde byli ranění ošetřováni v domnění, že nepřátelský kartel zde léčí své vojáky a posílá je zpátky do boje. Nemocnice byla velice slabě obráněna a proto byli všichni zabiti. Tento akt byl nazván jako "Lékařský masakr" a zemřelo při něm 10 vojáků, 31 lékařů, 52 dobrovolných lékařů a pomocníků a 257 bojovníků z obou kartelů. Celá nemocnice byla vypálena. Toto byl důvod, který zrychlil začátek ofenzívy. Velká trojka se shodla a již 30. prosince 2005 bylo do Uokodu vysláno 25 000 vojáků, 200 tanků a asi 5 000 děl. Celkově za rok 2005 zemřelo asi 70 000 bojovníků a 100 000 jich bylo zraněno.

Začátek roku 2006 je chaotický, boje celkově ustanou, protože oba kartely se snaží vyhýbat střetům s vládními jednotkami. Vláda pomalu dobíjí malé části území, které pak propojuje a vytváří na nich záchytné body a základny. 6. června 2006 započala vláda tak dlouho připravovanou ofenzívu. Ve velkém útočí na pozice obou kartelů a dobíjí je. Používá svou o mnohem vyspělejší techniku. Lehké tanky prorážejí silniční zátarasy, dělostřelectvo bombarduje pozice kartelů i z dálky 20 kilometrů, pěšáci vybavení moderní technikou poráží malé neorganizované skupiny bojovníků a letectvo bombarduje obsazená města a pořizuje satelitní snímky. Kartely se ale jen tak nevzdají, zakopávají se pod zem a bojují hlavně partyzánskou válkou. Ničí vládní konvoje a přepadávají skupiny vojáků do zad z úkrytu. Proti dobře organizované armádě ale nemají šanci. Na pomoc dokonce přiletí i jedna brigáda dobrovolníků z USA. Za rok 2016 na straně kartelů zemřelo 151 000 bojovníků, na vládní straně necelých 8 000.

Rok 2007 se vyvíjel stejně. 27.června dorazily vládní jednotky k městu Barpa. Bylo to poslední město, které držel jeden kartel. Město bylo malé a mělo asi 1 000 obyvatel. Bylo ale obehnáno velmi dobrou kamennou zdí z dob Francouzské války. Bojovníci se ve městě drželi ještě přesně 2 měsíce. 27. srpna 2007 se vzdali. Vládní jednotky ihned zatkly vůdce kartelu Severa Jahýna, kterého o měsíc později ve stejném městě popravily. Poté se připravily na další ofenzívu proti druhému kartelu. Boje již byly lehčí, bojovníci se často vzdali bez jediného výstřelu a poté podávali důležité informace, které vláda potřebovala vědět. Za rok 2007 zemřelo na straně kartelů 26 000 bojovníků a na straně vojáků necelá tisícovka.

Rok 2008 už probíhal takřka bez bojů. Vláda se zaměřila na "obnovu normálního života". Začala zavádět do měst a vesnic elektřinu a zlepšovala infrastrukturu. Do města Rock Valley nechala udělat druhý tunel, který byl určen pro auta. Do každé vesnice, která měla více jak 20 dětí nechala postavit školu, do které chodili i děti z ostatních vesnic. 5. 5. 2008 se vzdala i poslední skupinka bojovníků drogového kartelu. Jejich vůdce spáchal několik dní před tím sebevraždu. Několika vysoce postaveným lidem řídícím kartely se povedlo útect do Mexika, většina z nich ale byla zatčena a později popravena nebo poslána do nápravných zařízení. Za rok 2008 na straně karterlů zemřelo asi 5 000 bojovníků, na straně vlády 125.

Za celou válku zemřelo na straně kartelů 307 000 bojovníků, 9 135 vojáků na straně vlády a cca 55 000 civilistů. Tato válka ve velkém snížila populaci v Uokodu a celkově ho zdevastovala. Vláda naštěstí již během války začala s jeho obnovou. Do dnes se povedlo zvednout gramotnost v tomto regionu z původních 35% na dnešních 89%. Nezaměstnanost klesla z 74% na 21,8%. Průměrný věk dožití se zvedl z 56 let na 67 let. Počet lékařů v regionu se z původních 10 zvýšil na 150, počet policistů z 50 na 500 a počet hasičů z 0 na 110.

Stát po této válce zavedl povinnou vojenskou službu na 2 roky, zvedl investice do policie a armády. Ve velkém změnil zákony, které nyní povolují vládě konat domovní prohlídky bez jakéhokoliv oznámení, nebo vystěhovat obyvatele bez jejich souhlasu. Snesla se na ně vlna kritiky za porušování lidských práv, vláda se ale brání, že je to pouze opatření proti další válce, která by mohla nastat. Uokodu vznikl i nový pracovní tábor, do kterého jsou posíláni vězni, kteří se nějakým způsobem poškodili stát. Jsou sem posíláni i drogoví dealeři. Vláda dokonce vyslala expediční divizi na Ukrajinu která pomáhá místní vládě. Chce tím upevnit své postavení ve světě a dostat se do NATO. Taktéž trénuje Kurdské milice v Íráku, které bojují proti ISIS.

Pak přišel rok 2015. V tomto roce se - znova v Uokodu - zformovala nová teroristická organizace pod názvem Kurzobunda. Je to extremistická organizace schovávající se za původní Skaladskou mytologii.

13.4.2015 tato organizace podnikla teroristický útok ve městě Rock Valley a tím odstartovala druhou občanskou válku trvající do dnes.